A co chceš dělat po škole?

25. září 2017 v 18:30 | Nutrie |  (Ne)obyčejný život
Tuhle otázku fakt nesnáším. Poslední dobou ji slýchám každý týden. Lidi, já prostě nevím, čím chci být, až vyrostu, což je téměř ve dvaadvaceti vcelku blbý.


V zimě mi shodou několika okolností (přátelé z řad mediků; vědomí, že na medicínu se chodí i třeba v pětadvaceti; pošťouchnutí od kamaráda, ať to zkusím a praxe na onkologii) došlo, že jsem se měla aspoň pokusit o přijímačky na medicínu. Pokud si dobře vzpomínám, už v šestnácti, kdy jsem se zažrala do biologie, jsem si hrála s myšlenkou, že se stanu dětskou onkoložkou.

Proti tomu hrál fakt, že jsem flákač. Ano, já se nikdy moc neučila. Na střední jsem se nechala vyzkoušet ze začátku pololetí, a pak jsem si hodila nohy na stůl. Před testama z matiky mi stačilo pochopit, jak se daná věc počítá, protože jsem věděla, že stejně dostanu trojku. A maturita? Chodila jsem na gympl, odkud jsem byla dost dobře připravená na maturitu z češtiny, matiky i angličtiny z hodin, takže jsem se akorát týden předem začala učit biologii. A v prváku na vejšce jsem na přednáškách spala, jedla nebo luštila sudoku. Až letos jsem to začala brát vážně, protože mě ty předměty začaly ohromně zajímat. Fyziologie, mikrobiologie, patofyziologie, interna, pediatrie. I když mě učení patologie na čarodky neskutečně sejřilo, přednášky z interny nám osekali a v pediatrii se stihl jen mrzký základ, chtěla jsem to umět pořádně.

V zimě vyplavala na povrch myšlenka, že bych mohla přece jen zkusit medicínu. Tam bych všechny výše uvedené předměty musela umět, jak když bičem mrská. Navíc už mám nějaký základ z momentálního studia.
Svěřila jsem se několika lidem a setkala jsem se s podporou. Jednou po cestě ze školy jsem to řekla spolužačce a ona, že už o tom taky přemýšlela. Tak jsem získala spojence v boji. Jenže jsem se přes léto s prominutím posrala a začala jsem mít strach úplně ze všeho. Z vyučujících, z pitevny, ze selhání, z toho, že nebudu moct při studiu pracovat, a tak...

Takže jsem zase na úplném začátku. Nevím, jestli chci dělat navazující studium nutriční terapie, jestli jít po třeťáku na VŠCHT jako některé holky od nás. Nevím, jestli chci dělat doktora nebo jestli se mám úplně osamostatnit a jít po bakaláři pracovat...nebo jít studovat úplně něco jiného?

A pak mi písknula zpráva na messengeru od spolužačky, jestli pořád plánuju zkusit tu medicínu. Odpověděla jsem, že jo. A začaly jsme spřádat plány, jak se budeme učit fyziku, která se nám už vykouřila z hlavy a jak to budeme stíhat se státnicema a bakalářkou. Naštěstí tvůrci našeho rozvrhu nebyli žádní hajzlové a třeťák je u nás (prý) nejlehčí rok, takže bych to možná mohla zvládnout ... a když si dokončím nutričního terapeuta, tak už aspoň budu mít ten titul blbečka, kdyby to s tou medicínou nevyšlo.

A na závěr jeden motolokomix

komix
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama